Admin
023502 ČZ Club

Michal Hojda » Aktuality

BMW R12

Změnil jsem zaměstnání, oženil jsem se a hlavně jsem se opět pustil do erdvanáctek. Když to dobře půjde, tak příští léto bych rád šel do finále. Dnes jsem počítal náklady na renovaci a jsem na 97 tisících Kč. Dalo se to čekat, že renovace přeleze 100 tisíc, když koukám, jak motocykly vypadaly, když jsem převzal tu hromádku neštěstí. Teď už je to ale štěstí. Pokud chcete vidět, jak pokračuji, koukněte do sekce renovace.

Blíží se 95. výročí ČZ!

http://www.czas.cz/

Orlí hnízdo 2013

Do sekce "galerie" přibyly fotky z krásného a dobrodružného výletu na Orlí hnízdo

Stalingrad - 6. report

Od sběratele a renovátora sovětských automobilů Lva, u kterého jsme zažili neuvěřitelně příjemné přijetí, míříme nejdřív kousek zpátky a pak odbočujeme doleva k jeho restauraci, kde se s ním loučíme a s díky odmítáme nabídku další snídaně, kávy, možná oběda a tak dále... člověk by tu velmi snadno zůstal, ale je potřeba zase ukousnout z koláče ruských kilometrů.

Celý den je ve znamení nádherného počasí, a tak hodláme patřičně dostát svému předsevzetí a koupat se ve všech říčkách, kde to bude jen trochu možné. Některé jsou jen pár metrů široké, ale některé mají šířku několika našich Vltav, a přitom jsme o nich v životě neslyšeli.
Poslední dnešní koupání bylo obzvlášť zajímavé. Ve městě Mikolajiv jsme jako obvykle sjeli hned za mostem k vodě. Nalevo i napravo se rozprostírala obrovská vodní plocha lemovaná drobnými lasturami. Jenže to byla voda slaná! Koupali jsme se v zálivu Černého moře, kde se do něj vlévá Dněpr a několik dalších menších řek. Vodička tu byla příjemně teplá a čistá, jen škoda, že tak mělká...

Kam dál?
Když se začíná připozdívat, na velké křižovatce s obvyklým postem policejní hlídky DAI, si všímáme cedule, ukazující doleva Jalta 18 km. Jalta? To přece bylo za socialismu známé přímořské rekreační středisko na Krymu! Úplně nám v té chvíli uniká, že Krym je kousek jinde...
Dorážíme do Jalty docela jiné, která vypadá spíš jen jako vesnička. Ale pláž na břehu moře je tu taky a stmívá se, takže pro večerní kemp ideální.
Jenže: v písku pláže stanové kolíky nedrží a dost tu fouká! Není pravděpodobné, že by tu stan přes noc vydržel. Tak startuju motorku a jedu o pár desítek metrů zpátky, kde si v zahrádce povídají dvě ženy. Nebyl by tu někde levnější nocleh?
?Samozřejmě, u nás! Jen padesát hřiven za osobu, jen to musíte objet. Vjezd je z druhé strany, z ulice!?
Zas je to jedno z nečekaně srdečných přivítání. Motorky stavíme do zahrádky za plotem, paní nám ukazuje domek, ve kterém je dvoulůžkový pokoj a záchod i sprcha je k disposici vedle, venku. V zahrádce je altán, kde je bohatě prostřený stůl, prohýbající se pod masem, sýrem, zeleninou a dalšími dobrotami. Dneska se slaví den nezávislosti Ukrajiny, tak jsme srdečně zváni! Hodujeme celý večer a povídáme si nejen s filozofujícím manželem naší hostitelky, ale i s nesmírně zajímavým chlápkem, který je tu ubytován v rámci své dovolené a který má rozhodně o čem vyprávět: celý život dělal technika na plynovodech v Rusku a na Sibiři. Jeho doprovodem je manželka, kterou mu popravdě moc nezávidíme. Druhý den ráno nás přišel poprosit, abychom nezveřejňovali její fotografie, prý má na tváři nádor. Miloň, poněkud slabší v ruském jazyce, z toho pochopil, že se chce s námi ještě jednou vyfotografovat, protože už dlouho neviděla vousatější muže, než je ona sama.

Hosty na motorkářském srazu
Když ráno vstáváme, zdraví nás vedle sprchy mladý sympaťák, motorkář. Spal se svou přítelkyní v našem penzionu taky a říká, že od včerejška je tady, ve zdejší Jaltě, motorkářský sraz. A prý jsme zváni!
Berem jeho i přítelkyni na tandemy, loučíme se s majitelkou, která říká, že její penzion, sprcha i záchody jsou nám k dispozici i celý další den, a jedem o pár set metrů dál. Brány jakéhosi bývalého rekreačního areálu střeží dva potetovaní bikeři, kteří nám otevírají ? a pak jsme doslova serváni z motocyklů a dostrkáni k dlouhatánskému stolu, kde nás musí ze všeho nejdřív ?nakormiť a ?ugostiť?!
Nesmírně chutný a silný kuřecí bujón doplňuje salátek a další dobroty a všecko roznáší taková pěknice, že ani nevíme, co to vlastně baštíme. Každopádně je to ale velmi vhodná strava po bujarém večeru, který včera, jak jsme slyšeli, proběhl. Pak se jde k moři, koupat se a opalovat. Motorkáři jsou neuvěřitelní. Jen jsem se zmínil, že bych si dal jedno pivo a teď, když lezu z moře, vidím, jak se ke mně blíží zástupce šéfa klubu, který mi celý ten půlkilometr z tábora přináší jeden a půl litrovou ?petku?.
Na srazu je i celá řada japonců. Naše představa o Rusku a Ukrajině jako chudých zemích je zcestná, tady stojí i dva Gold-wingy a dvě Valkýrie. Ale nás zajímají především přestavby jejich Uralů a Dněprů...
Loučí se nelehko. Šéf klubu říká, že bez pořádného jídla na cestu nás nepustí a protože je zatím brzo odpoledne, ještě není vařeno, musí pro nás děvčata extra dělat pořádnou porci slepičího bujónu, ostře kořeněné ?spravovačky?.
Holky nás na rozloučenou několikrát objímají stále dokola přejí štěstí. My přejem štěstí zase jim a hlavně ať v pořádku dojedou domů, protože přeci jen nejedou na tak skvělých bavorákách, jako my! Kluci slibují, že příští rok opravdu, ale opravdu!, přijedou do Budějovic, do musea...

Náš příští bod je Oděsa, velký přístav v Černém moři.
Počasí nás trošku zkouší, takže do Oděsy dojíždíme v dešti a na místních komunikacích rozstřikujeme obrovské kaluže. Do přístavu se nepodíváme, vstup sem je zakázán a chlápek u brány nás nekompromisně vykazuje. Ani další chlápek, který v elegantních černých kalhotách a bílé košili stráží parkoviště, není vstřícnější, tak jedeme zaparkovat kousek vedle, kde naše motorky přes silnici okukuje zvědavá smečka místních psů, uvyklých hustému provozu automobilů, trolejbusů a místních maršrutných taxi ? jen motocykl už tady nepotkáš. V tom jsme tu výjimkou.

Oběd na jedničku!
Připadá nám, že aspoň nenakouknout, když už jsme tady, by bylo neodpustitelné. Oděsa je na kopci, nad mořem a tak si říkáme, že když už nás nepustili přímo do přístavu, že nejlepší fotka by byla shora. Stoupáme širokým schodištěm podél zdi, zdobené místním grafiti, ale nahoře je jen přísně střežené sídlo nějaké politické strany za kovaným plotem. Odtud žádná fotka nebude.
Ptáme se a odpověď zní, že to chce zpátky a po druhých schodech k divadlu a tam prý je výhled z Potěmkinových schodů.
Potěmkin? To, pokud nás paměť neklame, byl přece autor oněch známých nakašírovaných vesnic, stavěných podél cest pro potěchu oka carevny Kateřiny, když cestovala po Rusi. A zdá se, že ani dneska to není jiné! Lezeme po schodech k divadlu a to je (asi v renovaci) celé zatažené bílým, lehce průhledným, suknem, na kterém je namalováno, jak bude po rekonstrukci vypadat, prostě Potěmkinovská vize krásné budoucnosti jak vystřižená...
Chvíli procházíme museum historie přístavu, kde kromě nás je jen jeden anglicky mluvící pár a pak říkáme nashledanou a míříme výš. Pár fotek děláme z promenády, nakukujeme do díry v zemi, kde pod skleněnou pyramidou je ukázka vykopávek a pak kráčíme v našich nic moc elegantních dešťových převlecích do čtvrti, kde jsou úžasné hotely ve starém stylu. Neuvěřitelně honosné a přepychové, dokazující, že Oděsa vždycky byla bohaté přístavní město.
Sedáme do malého baru s prosklenou verandou, ze které, od hromady z našich nepromoků gumovek, koukáme ven, na kolem procházející místní krasavice. Je čas oběda a my jsme zvědaví, co se tu dá ?pokušať? Baru kraluje decentní pán v černých kalhotách a bílé košili a po nedlouhé chvíli čekání nám servíruje oběd, který kvalitou i příznivou cenou překonává naše očekávání ? zastavení v Oděse rozhodně stálo za to!

Srážka s blbkou
Po nemnoha kilometrech od Oděsy přijíždíme k hranici Ukrajiny a Moldávie. Zaráží nás dlouhá fronta Moldavců, kteří čekají se svými auty na krajnici. Stejně jako Ukrajinci je předjíždíme a za chviličku jsme u vstupní brány celnice. Je tu trochu zmatek, auta přejíždí ze strany na stranu a hledají volné místo k zařazení. V tom se Petr pokouší vecpat mezi mě a moldavské auto v čele fronty, abychom zůstali pohromadě. Bohužel mu několik centimetrů místa schází, a díky mastnější přední brzdě lehce zavadí o přední nárazník SUV Hondy. Z auta vyskakuje ošklivá a křičící Moldavanka, která z nás chce za každou cenu dostat peníze za prý utržený přední nárazník. Demonstrativně ho odehybá od reflektoru, ale na nárazníku není jediná závada, ani stopa. Vše v rámci normálních montážních vůlí, což jí předvádím na druhé straně nárazníku. Křičí už i na mě, že jsem jí ho právě utrhl i tam! Její submisivní muž, vedle stojící celník, i pojišťovák z kiosku vedle, shodně přisvědčují, že žádná závada neexistuje. Protivnou ženu ale neuklidňuje ani zelená karta a po Petrovi dokonce mezi nadávkami plive. Mezitím si její dcera fotí Petrův pas a když chceme to samé udělat my s jejím pasem, tvrdí, že žádný nemá. Chceme tedy občanku, abychom věděli, s kým máme tu čest. Tu ale taky nemá a na Petrův dotaz, co tedy má? Odpovídá: ?Pizdu mam!? Petr jen přisvědčuje ? to tvůj muž také a pořádnou!
Peníze jí dát rozhodně nehodláme a tak nezbývá, než čekat na policii. My, na rozdíl od ní, nikam nespěcháme. Stavím na vařič vodu na kafe a v klidu fotíme projíždějící auťáky, povídáme s lidmi, okouzlenými našimi stroji. Když to asi po půl druhé hodině žena vzdává a ujíždí pryč, celník nám prozrazuje, že s těmihle lidmi jsou tu problémy každý den, že jsou to ciháni...

Stalingrad - 5. report

Dojeli jsme k Donu, přejeli jej po přísně střeženém mostě a hned za ním zkusili odbočit dolů k vodě. Ale ani nápad! Nejen most samý, hlídané je i jeho nejbližší okolí, takže tady se zcela určitě nevykoupeme...

Že bychom si neporadili? Asi o půl kilometru dál zatáčíme do vesnice, která se jmenuje Kalač na Donu. Už je dost pozdě, nejvyšší čas se utábořit, ale v místním Magazínu je ještě otevřeno, takže kupujeme čerstvý chleba. Bílý bochník pro Miloně, tmavý pro mě. A stačí se zeptat: ?projedete vesnicí po asfaltě, molodci, za mostíkem zahnete doprava, ještě ču-čuť popojedete no a tam už uvidíte!?
Je to přesně tak, už z dálky vidíme asi tři omšelé Žigulíky a pět rybářů, sedících na břehu. Projíždíme kolem nich a zastavujeme až u betonového plotu jakéhosi opuštěně vypadajícího objektu. Dál už to nejde. Břeh je hodně vysoký, shora je to dolů k vodě deset až patnáct metrů a slézt se dá jen někde. S plavkami si nelámeme hlavu, až na těch pár postarších rybářů o kus dál tu není ani noha. Ta voda se nedá ani popsat, je nám v ní líp než báječně! A co teprve panoráma širokánského Donu s odříznutými písčitými břehy v zapadajícím slunci!
Stan stavíme podél oné zdi a konzervy s fazolkami si ohříváme už po setmění...

Jestlipak Rusové obstojí?
Ráno říká Miloň, že stan nebudem balit. Do Volgogradu už to máme jen sedmdesát kilometrů, tak ho necháme tady a až se večer vrátíme, vlezem rovnou do něj. Bude to taková zkouška ruského národa, jestli ho někdo neukradne...
Den útoku zahajujeme koupelí a pak už se jede. Poslední městečko před Volgogradem se jmenuje Gorkovskij. Stojí tu ruská parní lokomotiva jako pomník, takže fotíme a já se chechtám, když si všimnu, že hned vedle je ?Kafé u parochóda?. Jenže na vývěsní ceduli si nechali místo parochóda namalovat lokomotivu dieselovou!
Miloň se ptá, jestli je továrna GAZ (Gorkovskij avtomobilnyj zavod) tady? Říkám že ne, že v Gorkém...
Už při příjezdu k první ceduli je na obzoru vidět známá silueta pomníku Máťušky Rossie. Jen se nám zdá, mezi paneláky, nějaká mrňavá. Jako by to nebyla pro tohle město dost veliká dominanta.
Jenže to je tím, že je ještě hrozně daleko a to ani netušíme, že asi tři kilometry ještě za městem!

Stalingrad je dobyt!
Projíždíme po magistrále, směrem kde si myslíme, že by pomník měl být. Ale odtud ho vidět není. Těsně před vrcholu kopce se ptám šoféra, stojícího na červenou vedle mě a on říká, že pořád rovně. Ještě nejmíň tři kilometry. Ale pak už to prý uvidíme sami. Najednou máme po pravé ruce docela slušný kopec, za jehož vrcholem trčí pouze hlava a koneček meče. Až když ho objíždíme a stoupáme, silueta se pomalu vynořuje. Pak odbočka, ještě pět set metrů na parkoviště a jsme tady.
Stalingrad je dobyt, dokázali jsme to my, i naše skvělé motocykly!
K soše jdeme pěšky. Celý vršek kopce je pojednán jako park a všechny příjezdové cesty mají závory. Je tu spousta návštěvníků a všichni směřují jedním směrem.
Její velikost je ohromující, její postava impozatní a rysy jejího obličeje nádherné. Samotná socha je ještě větší, než socha svobody. Co říct jiného, než že to stálo za to!

Jsme u toho, když se střídá čestná stráž
O kus níž je obří kruhový památník, zpoloviny zapuštěný v zemi. Má lehce klenutou střechu s otvorem uprostřed a uvnitř plápolá pochodeň s věčným ohněm. Stojí tu čestná stráž, tak nehnutě, že vojáci snad ani nemrknou. A právě ve chvíli, kdy vcházíme, pomalým pochodem s nesmírně vysokým našlapování přichází je jednotka vystřídat.
Návštěvníci scházejí dolů po šikmém ochozu, kolem nehož jsou mozaikou do stěn na věčné časy vysázená jména padlých v boji o město. Přicházejí poklonit se jejich památce a tiše postát přímo u paty pochodně.
Počítáme to ? jen tady je uvedeno přes sedm tisíc jmen! Celkem ale v bojích o Stalingrad padlo 650.000 vojáků německých a ještě o něco víc sovětských. Napadá mě, jak je strašné, myslet na to jen v těch číslech. Vždyť pro každého to byl velmi osobní, krutý osud. Vážnost a pieta tohoto místa na nás v téhle chvíli opravdu pořádně doléhá.

Útok zezadu
Chtěli bzchom udělat fotku našich motorek se sochou v pozadí ? tak, protože oficiálně do parku nelze, pozorně zkoumáme, jak se sem dostat. No a pak si všímáme, že kolem kopce vedou vyježděné stopy, vedoucí podle železničních kolejí, a ty se v jednom místě stáčejí do kopce a míří mezi borovicemi do míst, kde se u záchodů a regulační plynové stanice věčného ohně napojují na cesty areálu. Tudy to půjde!
Odjíždíme z parkoviště a pak se krademe kolem kopce a lesní cestou až na místo, které jsme si vyhlídli. Bacha, těsně vedle je hlídací kamera, tak opatrně!
Děžurná v parku neví, co se děje. Má y nás strach a vyfotit nás odmítá. Prchá, tak odchytáváme jednoho ruského návštěvníka pánských záchodků. No a pak honem pryč!

Ještě pokořit Volhu!
Podařilo se nám zmizet a teď jedeme přes most a u vesnice Bobry sjíždíme k řece. Němci během postupu ke Stalingradu šprýmovali, tady že Ivana naučí ve Volze plavat. No, dopadlo to jinak, Ivan naučil Němce bruslit a dobře jim tak! My sem přišli jako hosté a k nám je Volgograd vlídný. Ač se to na obzoru mračí, nechává nám dost času na příjemné vykoupání i se smočením kol našich bavoráků a spouští bouřku s lijákem teprve, až když v pohodlí sedíme v ?Kafé-Čeburek?. Dáváme si dvojitou porci placek plněných mletým masíčkem...
Když máme dojedeno a domlsáno, ještě natankovat, krátkou procházku centrem a honem ?domů? - tedy do našeho stanu na břehu Donu, pokud tam ovšem je!
A jako obvykle, první kluk, kterého se u pumpy ptáme, kudy nejlíp zpátky, říká ?davaj, pojeďte za mnou!? a vyváží nás až ya město.
Dojíždíme už za tmy, ve Volgogradu jsme si užili celý den. Stan je na svém místě, Rusové obstáli, tak ohřát večeři, dát si panáčka jako desinfekci a pak hup do spacáků a dobrou noc.

Den ve znamení oprav
Ráno vstávám velmi brzy, už v šest. Mám v úmyslu přepsat včerejší záznam z diktafonu, dokud ještě Miloň spí. Ale než k tomu zasednu, jdu si dát koupel v řece, umýt ešusy a vyprat košili a slipy. A nějak jsem to přehnal. Je chladno, voda se zdá teplá, ale když po dlouhénm a vydatném cachtání lezu ven, roztřásám se tak, že na sebe navlékám všecko co mám s sebou a honem lezu znova do spacáku. No, není mi moc teplo ani v deset, když se oba probouzíme!
Jedeme do vsi hledat někoho, kdo má svářečku, abychom svařili klec kanystru na pískovce a jeden držák beden na šedivce. Daří se to v soukromé autodílně a chlapi jsou z našich motorek tak nadšení, že když se ptám, co za to, jen mávnou rukou. Prý to udělali rádi a ještě poradili zajet na nedaleký památník setkání ukrajinských a ruských vojsk u Volho-Donského kanálu, který prý spojuje pět moří, leč ani místní jich nevyjmenovali více, než tři.

Poběda u ?Kafé Samarkand? a co z toho pošlo:
Vracíme se zpět k mostu přes Don a těsně před ním zajíždíme na plácek pro šoféry. Kupujeme tu pětilitrovku hodně hustého minerálního oleje 20W-50, jaký mají naše er-dvanáctky rády. A jdem si vyfotit parádní Pobědu, jaká už se u nás nevidí. Stojí tu jako poutač před jídelnou Samarkand. Vychází takový bodrý ruský chlápek, typ asi jako býval Gagarin, akorát zuby má všechny zlaté. Pochvalně kývne na naše mašiny a pak jen tak prohlásí, že má Poběd několik, starých careven Volha 21 kolik chceme, taky Volhu Combi a k tomu ZIM, Čajku a kdovíco ještě! Trochu nám to připadá jako chvástání, ale zve nás dál a že prý nás chce uhostit ve své rezidenci. Nabízí nám nejen večeři, ale i koupel a nocleh. O své peníze nemusíme mít strach, nic za to nechce. A nakonec startuje ometenou Volhu čtyřiadvacítku, která stojí vedle a vede nás za sebou k sobě domů. A tak už jsme zas zpátky v Kalači na Donu, v pohostinné ruské náruči!

Stalingrad - 4. report

Před vesnicí Měževjanka fotíme náklaďák ZIS 5, památku frontovým šoférům z druhé války, postavenou sem vděčnými obyvateli vesnice, jak praví nápis. ZIS je jenom torzo. Celá kapota i kabina už je jen svařená krabice z plechu a pod kapotou nic. Žádný motor, žádná převodovka a zadní náprava je také jen prázdný obal. Jako působivý pomník to ale stačí...

Oblast Doněcku je samá šachta a sem tam haldy vedle. Miloň říká, že ve zdejší placaté krajině jsou to ty největší kopce, které tu máme možnost vidět. Cesta před námi je nekonečná, chvíli dobrý asfalt, chvíli zvlněná tak, že by člověk přední vidlici odprošoval a celý rám motocyklu i rám sajdkáru taky. Těch ran! Samoyřejmě, že na stav ydejší voyovkz těžce doplácí i mnohem modernější stroje. Jedna ?šesťorka?, jak se tady Ladě 2106 říká, stojí přímo v silnici. Levé zadní kolo má venku, auťák je na heveru a šofér něco opravuje na uložení zadní nápravy. Jak jsem se ale nasmál, když jsem viděl, že povrch silnice je tak strašlivý, že na něj nelze ani spolehlivě postavit výstražný trojúhelník!!!
V Karlovce zastavujeme hned na kraji vsi. Je tu plácek před supermarketem Quartal, kde je kiosek se zmrzlinou. Hlavně ale naproti, přes silnic je kostelík, kde probíhá pravoslavná bohoslužba. Ozývá se odtud vyzvánění a tak se jdeme podívat. Neuvěřitelné! Na otevřené věžičce sedí mladík v dlouhém plášti a rukama nohama šlape a tahá za provazy, kývající jednotlivými zvony a zvonky. Tak rychle a pravidelně, že jsem nejdřív měl dojem, že zdejší zvonkohra je poháněná elektromotorem. Fousatý, ale nijak starý kněz namáčí koště do kýblu svěcené vody a vyprovází odcházející věřící takovými cákanci, že se určitě nemusí celý příští týden sprchovat.
Po našich motorkách mezitím lezou děti, když po vychutnaném stakánečku smetanového morožennoje odjíždíme, máme celé nádrže upatlané od jejich tlapek.

Tady, panečku, zatočili s železnicí!
Pěrevalsk je město, kde snad bych chtěl bydlet. Tady poprvé vidím železniční závory ne přes silnici, ale tak, jak si celý život myslím, že by měly být. Totiž napříč přes železniční koleje! Tady musí dávat přednost mašinfíra, tady svět patří automobilistům a motorkářům.
V tomhle městě je taky první ukazatel směru s nápisem Volgograd a počet kilometrů něco pod šestset. No a když se s námi Pěrevalsk loučí, ještě jednou dává najevo svůj nekompromisní poměr k ajznboňákům druhými, stejně montovanými závorami...

Osmdesáti-oktanový benzín nás začíná zlobit
Už od Mukačeva tankujeme osmdesátku (sedmdesátšestka, která tu bývala ještě v roce 2006, když jsem se tudy vracel z Hedvábné stezky, už definitivně není). Našim motorům to chutná, jdou měkce a heboučce, vždyť byly původně konstruované na OZ 74. Jenže tady, jak se blížíme k Rusku, je ten benzín nějaký jiný. Rozpálené motory jinak voní, ale hlavně, zůstávají nám viset šoupátka karburátorů!
Už po několikáté musíme zastavovat, protože nemůžeme otočit plynovými rukojeťmi. A dokonce plyn zůstává viset, najednou nejde ubrat! Z benzínu se v karburátorech usazuje černá lepkavá vrstva a tu je dost obtížné odstranit, vytřít.

A je tu hranice!
Na čáru dorážíme k večeru, kolem šesté. Říkáme si fajn, za půl, maximálně za hodinu, jsme na druhé straně, vždyť je před námi jen asi šest auťáků. Na ukrajinské straně je to hned. Ale v Rusku ouha! Jak už jsem to zažil mockrát: velká země, velká byrokracie, velké problémy.
Dneska už je vybavení počítači samozřejmostí, jenže: ruské kompjutery neumí zaznamenat dopravní prostředky staršího data výroby, než 1950. A my máme veteránské motorky, jednu z roku 1940, druhou 1941. Nepřekonatelný problém! Čekáme, úředník za okénkem telefonuje náčelníkovi, a když se nakonec dohodnou, co s tím, je po osmé a už se stmívá. Z hranice odjíždíme se světly a moc toho s našimi historickými reflektory nevidíme. Tak za město a nejbližší prašňačkou kousek od silnice. Víc tušíme, než vidíme, že kolem jsou všude hromady odpadků a velká plechová hala kousek od nás, na obzoru, je asi určená ke zpracování odpadů. Ale plácek pro stan nacházíme a je to akorát. Na stavění už skoro není vidět.
Když sedíme u vařiče na kterém bublá voda na kafe, přicházejí dva v černých kombinézách s baterkami. Tady je zakázaný prostor! Ubezpečujeme, že brzy ráno vypadnem, že teď už nikam dál jet nemůžem, protože nevidíme na silnici. Nakouknou do stanu, jestli jsme tu doopravdy jen sami dva, abychom eventuelně nebyli v nebezpečné přesile a s pozdravem odcházejí. Nezapomněli nám zakázat rozdělávání ohně. To by totiž v téhle stepi bylo holé šílenství. Všude kolem je vyschlý porost stepní trávy a bodláků.
Po nich se přicházejí skamarádit dva psi, každý zcela jiného, leč velmi neurčitého plemene. Když dostanou ochutnat, ještě chvíli okukují a pak ejhle! Jeden z nich je fena a tak se s chutí pouštějí do sexu! Tak to vám pěkně děkujem! My už jsme tři neděle na cestě a i bez vás na nic jinýho nemyslíme!!!

A zase další kamarád!
Po ránu se vracíme do města. Potřebujeme vyměnit peníze a tady do bude jednodušší, než někde dál na cestě. Na první křižovatce nás dojíždí auťák a ptá se, jestli něco nepotřebujeme? Když volám, že děngi změnit, zajíždí ke kraji a okamžitě volá svému známému. Pak bere Miloně, já mám prý počkat u motorek a odjíždějí. Za chvíli jsou zpátky a Miloň říká, že snad ještě v lepším kurzu, než je oficiální. Rubl hodně klesl, v přepočtu za korunu dostáváme jeden a půl rublu a v tom nám teprve dochází, jak levný je tu benzín. Naše oblíbená, koprová osmdesátka vychází pod 15Kč!
Sergej sloužil v Čechách, respektive na Moravě. V Červené Vodě u Králík. Dává nám své číslo, má prý tady, v Doněcku autodílnu, kde opravuje náklaďáky. Kdyby se nám na mašinách cokoliv stalo, máme jenom brnknout, má kdyžtak spoustu známých, kteří jezdí s kamiony po celé Evropě. Všecko zařídí! A rád.

Voda, kvas a zmrzlina, to jsou naše tři milované živly
Před námi teče Doněc a my přijíždíme s kopce dolů, k obrovskému střeženému mostu přes jeho hluboké údolí. Za ním nahoru a tam se Miloň po mně otáčí: Jen kývnu, že ?jasně!? a už sjíždíme prašnou vyjetou stopou zpátky dolů. Je to taková terénní vložka s toužebně očekávanou vodní hladinou dole, na jejím konci. Ale přístup k vodě je pod mostem prachbídný. Břeh je zarostlý, ve vodě tu stojí poloshnilá lávka, dva rezavé plechové čluny a jedny visící, už dávno opuštěné, dámské plavky. Ani druhý pokus, o pár desítek metrů vedle, není úspěšný. Ale přicházejí dva chlapíci, okouknout ty podivné motorky a ti nám ukazují, že máme jet dál. Podjet další most a za ním je prý pláž.
A fakt! Plážička nádherná, vedle Kafé-Bistro se zmrzlinou i jídlem, pár lidí se tu koupá. Tak šup do vody a pak stranou i trochu umýt. Já přepírám ponožky i košili, je vedro, za chvíli to bude suché.
Jen v bistru nás nějak nepochopili. Chtěli jsme ?stakánčiky? jak se obvykle říká té nejlevnější zmrzlině v oplatkových pohárcích a tady nám servírka po chvíli přináší pořádné stakany, skleněné poháry se zmrzlinou rozsekanou na pravidelné kostičky a zasypanou strouhanou čokoládou. Fajn, chutná to dobře. Ale platíme takovou pálku, že bysme za to natankovali celou nádrž a ještě by zbylo na kafe z automatu. V Rusku je kromě benzínu draho! Vystačí nám peníze na celou cestu?

Stalingrad - 3. report

Uhoštěni málem k smrti!
Rektor Anatolij Danilenko tvrdil, že do hotelu v jeho rodné vsi to je jenom pětadvacet minut, ale jedeme za ním dobře třičtvrtě hodiny.
Když jsme na místě, vítá nás několik mužů v decentním společenském ustrojení a dvě dámy. Rektor je staví do řady jak při vojenské přehlídce a představuje je: Doktor, doktor, docent, doktor, doktorka, samé vysoké univerzitní hodnosti. Miloň jim předává svou vizitku se svými tituly a co musí Miloň vzápětí jít udělat, je jít se podívat, jestli je pro nás připravený pokoj dost dobrý. Vrací se s očima navrch hlavy, prý pět hvězdiček by bylo málo!
Je to malé výjezdní zasedání v době prázdnin a Anatolij říká, že pozvat nás bylo to pravé, pro její oživení. Následuje neuvěřitelná hostina ve vyhrazeném salonku ? v jídle akademikům celkem stačíme i když klobásek po ukrajinsku, salátku po rusku a jiných dalších pochoutek je nadmíru, ale v pití je to horší. Co chvíli někdo povstane a pronáší přípitek. První na rektora, další je na nás, třetí na přítomné ženy, čtvrtý už na nevímco a pořád tomu není konec. Fixlujeme, upíjíme jen půlčičky stakanů, ale soused po mé pravici je vysoce nebezpečný! Pečlivě sleduje, jak nedopíjíme a říká, že u nich je povinnost do dna i ně adna!
Končíme ve velmi pozdních odpoledních hodinách, je čas dát si přepychovou sprchu a odpočinout si v bělostném povlečení. Ostudu jsme neudělali a celou společnost pobavili a mnohokrát rozesmáli historkami z našich cest a Miloň snad zprostředkuje spolupráci univerzity v Bílé Cerkvy s jeho univerzitou Mendelovou. Hostitel i s kolegy odjeli a nechali nás u rozjedených stolů samotné.
Dárek, ležící na silnici
Následující den jedeme po tak strašlivých úsecích, že říkám Miloňovi, aby aspoň o pět v hodině ubral, nebo rozbijeme motorky! Když zastavujeme před magazínem v jedné vesnici, abychom si dali obligátní ?stakančik? smetanové zmrzliny, objevujeme hned vedle prodejnu s průmyslovým zbožím, takže neodoláme a utrácíme za kvalitní sovětské nářadí za ještě skoro socialistické ceny. Obdivujeme, že bicykly Ukrajina, s tak nevalnou pověstí o tom, co je dřina, se stále vyrábějí, téměř v nezměněné podobě!
No a pak, v jednom z táhlých kopců, koukám, co to leží na asfaltu ? šest párů zbrusu nových ponožek, polovina černých a polovina tmavě modrých! Tak buď je někdo ztratil (což nevím, jak je z auta možné) anebo svatému Kryštovi, patronovi všech motoristů, už nešlo pod nos, jak smrděj ty naše po třech dnes strávených v botách proti dešti ? Miloň jede v normálních holínkách, gumákách...

Konečně na vlastní oči!
Zajíždíme do města Kamjanka, vyměnit si v bance peníze. Hned nato máme konflikt, protože Miloň přehlédl, že jeden z policistů, stojících vedle hlídkového vozu u parku na druhé straně silnice, jen tak ledabyle mávnul hůlkou, což měl být pokyn k zastavení. Za pět minut už nás dohánějí a s majákem zastavují natvrdo. No, nic, pohoda. Vysvětlujeme, že jsme si jich nevšimli a že u nás policista, když někoho staví, stojí obvykle na pravé straně s výrazně zvednutou rukou nebo terčem. Berou to a ještě nám radí, že jedeme špatným směrem. Máme obrátit a za podjezdem odbočit vpravo. No a v té chvíli už brzdíme, protože na chodníku nám padá oko na nikdy neviděný moped Riga 1 s motorem z našeho Stadiona! Ano, pár fotek mám a psal jsem o něm v mé knize o mopedech Stadion S 11 i S 22, ale teď ho poprvé vidím ve skutečnosti! Je mimořádně původní, jenže jeho majitel, který po chvíli z banky vychází, ho rozhodně nehodlá prodat, je to jeho letitý přítel! Na jednu stranu mě to mrzí, protože bych ho na místě koupil, i kdybych tím měl riskovat, že nebudu mít za co dojet domů. Na druhou stranu si říkám, že je to štěstí, protože od téhle chvíle bych musel jet s nevímjak naloženým mopedem na sajdě...

Bydlení na hromadě asbestového eternitu
Ve městě Znamjanka jsme se zdrželi hledáním internetu, abychom mohli odeslat druhý report. Až mladý kluk v prodejně s instalatérským materiálem nám s úsměvem podal svůj počítač s fungujícím WiFi a na něm jsme si přečetli, že v ČMN nás otiskovat nebudou, protože to někdo dává na www.motorkari.cz. Je to stejně jedno, protože reportáže odesíláme i Karlovi Kupkovi na i-veteran.cz.
Mezitím začalo stmívat a na dlouhé hledání místa pro stan někde u vody už nebyl čas. Zajíždíme do hájku, na jehož kraji je znát ruina někdejšího stavení. A vedle slušně vzrostlý ořešák a celá řada ovocných stromů, to vše už ve slušném obklíčení náletů a cizího plevele. Ale místo je to pěkné, kryté aby nás nikdo neviděl, jen když stavíme stan, občas nejde zatlouct kolík a sem tam něco zapraská, protože máme pod nohama v trávě kusy zarostlého vlnitého eternitu...
Dneska jsme ujeli jen 285 kilometrů, ale po takových cestách, na které by žádný z veteránistů svého opečovávaného miláčka nevytáhl. Je neuvěřitelné, jak může vypadat dálnice M04, jeden z hlavních tahů na Rusko. Místy je to téměř perfektní čtyřproudovka a místy jedete krokem mezi chatrčemi a skáčete z bláta do louže. Po večeři se vrháme na dýni, kterou máme od Azerbajdžánce za Kijevem a musíme konstatovat, že chutnější ještě ani jeden z nás nejedl!

Pravidelná údržba je, dle příručky Wehrmachtu, pro naše R 12 nutná!
Po ránu denně kontrolujeme olej, Miloňova pískovka při ostrém přidání pokaždé maličko zakouří a tak mu ubývá drobet víc. Stále jsme ale v normě, která říká jeden až dva litry na tisíc kilometrů. Dneska navíc promazáváme bowdeny, které po řadě dnů v dešti, začínají trochu váznout. A kapeme olej do magnetek, to se každých 2.000 kilometrů má.
Včera natankovaný 80-oktanový benzín voní úplně jinak, spíš připomíná petrolej a nebo ještě spíš těžký olej z kvalitní ropy bez síry, ale naše motory na něj jedou měkounce, ideálně. Miloňovi jeho vůně připomíná kopr, kterým tu ovoní kdejakou pochoutku, takže proč by charošije mašiny měly přijít zkrátka? Jak by také naše motory měli chodit špatně, označení na hlavách válců říká, že byly původně konstruované na 74- oktanový benzín. To, co musejí žrát doma, v Čechách, jim rozhodně takhle nechutná, navíc je to tu tak pěkně okořeněné...

Setkání s ukrajinskými brigádnicemi
Za vesnicí Pjatichatky sjíždíme ze silnice, abychom si vyfotili sovětskou parní lokomotivu, která je tu vystavená na bíle olemovaném podstavci. Ve stínu za ní odpočívá skupinka žen různého věku, s kosami a hráběmi. Je sobota a tak všichni brigádničí na údržbě okolí a vysekávání trávy a náletů kolem silnic. Jedna z nich nám nabízí pravého ukrajinského buřta, já kontruji rozkrájeným melounem a dáváme se do družného povídání. Když Miloň vytahuje promočené placaté bezfiltrovky značky Kozak, nejaktivnější brigádnice ? údernice s tričkem Komunistické strany Ukrajiny, mu ihned cpe kvalitní cigarety s filtrem značky Priluki. Mechanizátor, který je má na povel, se mezitím vozí na Miloňově pískovce, na originál bavoráku s ještě ručním řazením ještě nikdy nejel. Pak ženské lezou k němu do Žigula. Subotnik je jen na dopoledne, a proto padla! Pro tu poslední přijíždí manžel na čínském mopedu, poháněném ležatým jednoválcem z Hondy Monkey. Tak už je tenhle nejrozšířenější a nejúspěšnější motor, který kdy v Hondě zkonstruovali, i na Ukrajině...

Stalingrad - 2. report

Podařilo se!


Po dvou a půl dnech čekání, kdy spíme pod střechou kiosku, určeného k prodeji zakarpatsko-ukrajinských suvenýrů, přichází konečně zpráva, že nám autobusák veze z Brna náhradní unašeč kardanu. A že si ho máme vyzvednout ve čtyři odpoledne v Mukačevu, čtyřicet kilometrů zpátky. Fajn, tak spíme v klidu do půl deváté dopoledne, do chvíle, kdy nám onen ukrajinský autobusák telefonuje. Jenže ráno mi Tomáš píše: ? Ty Miloni, já nevím, jestli ten autobusák myslel čtyři odpoledne, nebo čtyři ráno, radši mu zavolej!? No samozřejmě, autobusák přijel už ráno. Teď už není v Mukačevu, ale o zhruba čtyřicet kilometrů dál, v Iršavě, kde měl konečnou. Ale že se kvůli nám odtud nehne, dokud nepřijedeme, tu důležitou součástku má u sebe a nedá ji z ruky...
Úžasní ukrajinští lidé, skutečně celé dopoledne čeká, než tam se šedivkou dojedeme a když mu jako minimální pozornost a poděkování podáváme dvě plechovky gambáče, mávne rukou, že to nemuselo být. Že to pro nás udělal rád.

Jsme podušeni v Iršavě
Zažíváme nečekané extempore s místními policajty, kteří si nás vyhlídli ve chvíli, kdy jsme hledali stojánku s toužebně hledaným autobusem a teď nás zastavují a vytahují alkohol-tester: Miloňovi ukazuje 0,0 zatímco mně 0,2!
No, to tedy zírám, protože nepil ani jeden z nás! A tak je tu, samozřejmě, problém, protože nejsme ochotni se o nějakém alkoholu bavit. Když říkám, že mají smůlu, ale že jim nic nedáme, protože nepijem a alkoholici ani narkomani nejsme, jeden z nich výhružně prohlásí, že tedy budu muset do nemocnice, na odběr krve. Jenže když ochotně souhlasím a říkám, že tedy ?davaj, pojeděm!?, najednou jsou zaskočeni!
Chvíli vysvětlují, že u nich je povolená hranice alkoholu 0,00, abychom si na to dávali pozor a pak říkají ?gospodin Gošťialek, vy uže staršij čelověk, zděs vaši dokumenty, iditě!? a vycouvávají.
Je v tom zjevně nějaká levota. Jednak Miloň říká, že všechny tyhle alkohol-testery mají nějakou toleranci, která se pohybuje až okolo hranice 0,3. Za druhé, že fyziologická hranice alkoholu v krvi může také až oněch 0,3 , ale, to za třetí - oba víme, že jsme kromě kafe, jednoho čaje po ránu a jednoho nealkoholického kvasu skutečně nic nepili...
Nejmíň hodinu ztrácíme na autorynku v Mukačevě, kde utrácíme nehorázné peníze za součástky na ruské motorky, které máme doma. Měli bychom šetřit, ale je to jako narkománie, závislost. Kupujeme kardan na Dněpra, dvojí zapalování na emku, gumy na stupačky i na startpáku a další nezbytnosti, ještě že nás manželky i padružky nevidí...
V Haňkovici nás čeká opuštěná pískovka i spacáky, které jsme jen narychlo opustili. Nikdo nám nic neukradl a paní z bistra, kam jsme celé dva dny chodili obědvat boršč a několikrát denně pít točený kvas, se ptá, jestli nám očekávaný díl došel v pořádku.
Montáž náhradního kardanu je dílem dvaceti minut, nepasuje jen distanční kroužek, který improvizujeme pár závity tlustého vázacího drátu. Jak jednoduché ? neumíme si představit, že takhle by se dal opravit bavorák soudobý...

Koupačka za soumraku v ledové řece
Vyrážíme a večer končíme v luxusním motelu Natali, odkud posíláme první reportáž. Spát zde ovšem nehodláme, o pár set metrů dál zajíždíme stranou silnice, k řece Latoricja. Kdo to neokusil, neví co je ponořit se a pak se válet v jen asi půl metru hluboké, ale velmi osvěživé vodě, tekoucí přímo z karpatských kopců! Jsem rád, že tuhle cestu jedu právě s Miloněm, má rád vodu stejně jako já a těší se okusit každou, byť sebestudenější! Když pak usínáme ve stanu a kapky deště nám začínají bubnovat nad hlavou, je nám po těle neuvěřitelně nádherně.
Od téhle chvíle jedeme dva dny v neutuchajícím dešti. Nakonec, čemu se divit! Buďme rádi, že nás v našem dobývání Stalingradu nevítají čtyřicetistupňové mrazy!
A tu najednou končí naší denní cestu opět policisté, tentokrát se svou novou hračkou. Po kontrole dokladu se ptají Miloně, zdali pil alkohol. Odpovídá, že ne. A včera? Jejich přístroj prý odhalí alkohol požitý za poslední tři dny! Jen jedno pivo věčerom, odpovídá Miloň. Zvou ho do auta na testování alkoholu a tester ukazuje 0,2 !!! Naprosto nesmyslná hodnota! Okamžitě Miloně vybízejí na odběr krve v nemocnici, s čímž souhlasí, odkládá helmu a nastupuje do omšelé policejní Samary. Ale nikam se nejede! Policajt se ptá, jestli napíšeme protokol. A to tak okatě, aby Miloňovi došlo, že je na místě zaplatit pořádný úplatek. S tím Miloň není svolný a když trvá na tom, že nic nepil, naposledy včera jedno pivo, dozví se, že má možná špatná játra? To ho tak rozesměje, že policistovi nezbývá nic jiného, než ho pustit zpět na svobodu. Stálo nás to dva gambáče, ale v klidu odbočujeme z dálnice za dalším noclehem.
Bavoráky jdou jako hodinky. Už jsme si zvykli, když se u pumpy seběhnou zvědavci, hrát frajery. Páčkou trochu ubrat předstih a pak, bez sáhnutí na řidítka, jen tak ledabyle šlápnout na startpáku ? motory startují vždy napoprvé a všichni leží údivem na zádech! Natož, když jim sdělíme, že šedivka jede jen za pět celých tři a pískovka za pět a půl...
Šedesát kilometrů před Kijevem zajíždíme v dešti pod dálniční most s tím, že tady budeme spát jen tak, ve spacákách, vedle čisťounké říčky Zdviž. Válí se tu pár kousků dřeva, které Miloň polévá benzínem a hned máme malý táboráček, u kterého sušíme všechny naše spodky i svršky. Zítra budem vonět jako uzený...
S rozbřeskem leje zas jak z konve, tak se vstáváním nijak nespěcháme. Když nás budí makedonští dělníci, kteří tu na opravě mostu pracují, než ohřejem na vařiči kafe, déšť ustává.

To se vám v Evropě nestane
Kousek za Kijevem, na obchvatu směr Doněck a Dněpropetrovsk, zastavujeme u stánkařů na kraji silnice. A jako bych to už kdysi nezažil nedaleko Kazaně, kde mi dva snědí Azerbajdžánci, prodávající melouny z korbičky nákladní skútrové tříkolky Muravěj, jeden sami vybrali, darovali a pak se se mnou radostně fotografovali: když prohlížím melouny tady a vybírám nějaký menší, aby se vešel do kufru sajdy, Azerbajdžánec, kterému stánek patří, opět říká ať si vyberu. I tentokrát je to dárek!
Jeho kolega, hned vedle, ukrajuje kousek zlaté dýně a dává nám ochutnat: tak neuvěřitelnou dobrotu nečekám ani já, ani Miloň...
Pak se zatahuje a už zas jedem v intenzívním dešti. Všechno, co jsme včera nad ohněm usušili, už je zase skrz a vlastně je to jedno. Když si kupujete nepromok, vždycky vás prodávající ujistí, že tenhle opravdu, ale opravdu nepromokne! Jenže domů, abyste si ho navlékli a pak se v něm na zkoušku půl hodiny sprchovali, vám ho určitě nepůjčí. A tak sedím, cítím jak mi studeně vlhnou nohavice a v rozkroku mám mokro.
No jo, mokro v rozkroku jsem míval už jako batole, jenže Miloň na to, že tenkrát stačilo párkrát zařvat a hned člověka nějaká ochotná ženská ruka přebalila...

Ukrajinská mafie?
V těchhle mokrých úvahách nás najednou předjíždí luxusní černý teréňák s neprůhledně tónovanými okny a ruka s cigárem, v bílém rukávě, na nás párkrát mávne. Po pár stech metrech stojí auťák u silnice, vedle chlapík s impozantním bříškem, ve zjevně drahých bílých kalhotách a bílé košili ukazuje, abychom zastavili! Po pravdě řečeno, v té chvíli člověka nenapadá nic jiného, než že mafián! Tak není divu, že Miloň dělá, jako že nevidí a jede dál. Za pár minut nás černá kára předjíždí znovu a staví natvrdo. Chlapík v bílé košili vystupuje a představuje se jako rektor univerzity v nedaleké Bílé Cerekvi. Říká, že nám nabízí pozvání do vlastního hotelu v nedaleké rodné vsi a protože si je dobře vědom, že to vypadá přesně tak, jak to vypadá, tedy jako přepadení, podává nám mobil, ve kterém nás jeho přítel, žijící v Praze, česky ujišťuje, že je to opravdu jen srdečné pozvání!
No a to, co následuje potom, nám stejně nebude nikdo na stránkách ČMN věřit. Takže o tom až příště...

Stalingrad - 1. report

Startujeme osmého srpna dopoledne, jak jinak, od Jihočeského motocyklového musea. Se mnou a kamarádem Miloněm Dvořákem, dvěma blázny, kteří si usmysleli dojet s historickými válečnými bavoráky k někdejšímu Stalingradu a (možná) až k Černému moři, se přišla rozloučit jen hrstka přátel, podobně infikovaných veteránskými motorkami. Tentokrát nic oficiálního. Na cestu dostáváme na předky sajdkárů každý jedno růžové poupě a od kamaráda Michala symbolický věnec a rakev ve sladké zmenšenině...

Přední kola máme namířená nejdřív do Rakouska. Chceme do Ruska přes Ukrajinu, což znamená nejdřív projet celé Slovensko. No a přes Vídeň je to do Bratislavy nejblíž.
Poslední kafe na domácí půdě si tak dáváme na benzínce těsně před přechodem v Halámkách. Pumpař je motorkář, který mě zná. Když slyší, kam máme namířeno, nabízí nám dálniční známky, protože od Stockerau je hlavní tah na Vídeň po dálnici a v Rakousku musí platit dálniční známku i motorky.
?Dík,? říkáme mu. ?My pojedem radši kolem Vídně, dálnici se hodláme vyhnout, protože nechceme naše mašiny týrat vyšší rychlostí, než nějakých sedmdesát!?
První zastávka je v Kollerově Automobilovém museu. Miloň tady ještě nebyl a tak ukazuji novinářskou legitimaci ČMN a paní za pokladnou nám okamžitě s úsměvem vydává dvě volné vstupní karty. Fotit prý samozřejmě můžeme...
V museu je na co koukat. Je tu široká paleta vozidel hlavně z padesátých až sedmdesátých let, ze starší předválečné produkce už je toho o hodně míň a motorek jen pár. V každém případě to ale stojí za vidění. Závěrem si za pouhých dvanáct euro kupuji zajímavou publikaci o nákladních vozech Opel Blitz a pak už si venku, ve stínu autobusové zastávky, dáváme improvizovaný oběd z vlastních zásob. Máme toho s sebou až až!

Tohohle sběratele místní určitě nemaj rádi...
Kolem Vídně se motáme skrz menší městečka. Párkrát i tápeme, odbočujeme, abychom se vzápětí vraceli na stejnou trasu, ale má to i své nečekané půvaby. V jedné z uliček, kam jsme zahnuli nechtě, nás okamžitě praští do očí americký vlek z druhé světové války, zarostlý ve vysoké nesekané trávě. Hned vedle něj postává orezavělý traktor Fordson Major, kus dalšího amerického traktoru IH McCormick a za rohem nedostavěného rodinného domu dva vraky traktorů Hanomag. Ačkoliv je to přímo uprostřed obce, mezi úpravnými rodinnými vilkami, tady to vypadá neobydleně a velmi opuštěně. Prolézáme roštím, abychom ty poklady aspoň nafotili. U poslední benzínky jsme zjistili, že zásobní kanystr, který jsme vzali s sebou, nevydržel a vespod se prodřel nebo možná prorezavěl. Prostě teče, tak ho přidáváme na hromadu pokladů zdejšího sběratele. Mezi ostatním rezavým železem tu leží i dvě hodně staré kočárové lampy. Jsou ještě na svíčky a v museu by se náramně vyjímaly. Jenže těžko říct, jestli by je nepřítomný majitel byl ochoten za náš, sice původní německý, ale děravý, kanystr vyměnit. A tak je, s lítostí, necháváme tam, kde jsou.
Pak už máme před sebou jen most přes Dunaj, za ním město Hainburg s působivou masivní bránou skrz historické městské opevnění a jsme v Bratislavě.

Noc trávíme ve stanu na břehu Nitry
První etapu končíme před Nitrou. Slunce už je těsně na obzoru, tak sjíždíme z hlavní a ve vesnici Lužianky odbočujeme do luk, kde přes polorozpadlý most přejíždíme k řece a tady stavíme stan. První chlapík, který jde ráno okolo, říká, že ?támdleten rybář?, co měl celou noc auto na dohled od nás, ?chytil tákovýhodle kapra, právě jsem to viděl!?
Během druhé etapy Slovenskem se nejdřív koupeme v Hronu a na závěr, to už za Michalovcemi, v jezerní nádrži Šírava. Je krásně, zatím jeden den lepší než druhý a tak ani nerozděláváme stan. Jen házíme spacáky do vyhřátého písku pláže a chvíli sedíme o kus vedle, u místních kluků Slováků, kteří nás pozvali na kousek grilovačky a kalíšek vodky na zapití.
Na hranici s Ukrajinou se hodně změnilo. Fronta náklaďáků je sice nejmíň dvoukilometrová, ale osobáků je před čárou jen pár, jsme asi osmí na řadě a celé odbavení na obou stranách trvá sotva víc, než půl hodinky. Snad bych se zdržel i dýl, na ukrajinské straně má zrovna službu taková malá, ale zatraceně pěkňoučká a příjemná celnice...
V Užhorodě potřebujeme vyměnit peníze. Tak nejdřív do banky, no a pak navštívit zdejší BMW Klub, když už jedem na bavorákách! Majitel se ptá, čím nás uhostit? Dáváme si k pití lahodný kvas a dostáváme dvě obří samolepky klubu, tak velké, že na motorky je nalepit není kam, a pak nás vede městem k místnímu motorkářskému baru, kde nám na rozloučenou říká, že v Kijevě pořádají koncem měsíce značkový sraz. Bývá na něm prý až dva tisíce BMW vozidel, příště prý máme přijet! Jeden z obdivovatelů našich er-dvanáctek se ptá, proč nemáme v kleci u zadního kola kanystr? Když mu vyprávíme proč, okamžitě nám nabízí svůj, který prý má v garáži. Nasedá na tandem k Miloňovi a jedou pro něj. A to je překvapení! Do klece nasouváme dvaceti litrový kanystr sovětské výroby, který je (až na nápisy azbukou) do detailu stejný s původním německým a co je neuvěřitelné, dokonce i odstín starého laku je tentýž!!!
Pískovka už si tedy veze svůj suvenýr, který jí zůstane napořád...

První přátelská pozvání
Bar je okouzlující. Už v předzahrádce stojí první Moskvič (Opel Kadett) a panelka s Velorexem a vedle vstupních dveří modrobílé ?prase? skútr Čezeta. Vevnitř pak u stropu zavěšené nejrůznější motocykly ruské, české a východoněmecké provenience.
Okamžitě nás zve ke stolu Richard, tady žijící a podnikající Čech, který říká, že je tu řada lidí, co jsou členy moskevského motocyklového klubu. Poroučí ?bajker-sup? speciální motorkářskou polévku, která je prý na něj ? a nám fakt úžasně chutná!
Ale je čas vyrazit dál.
Mně to nijak nepřekvapuje, už jsem to zažil mockrát, ale Miloň zírá, když první místní motorkář, kterého potkáváme, se ptá, kam jedeme. A pak se s naprostou samozřejmostí zařazuje před nás a vyvádí nás až na čtyřproudovou výpadovku za město, kde už není jak zabloudit. Dává nám svou adresu i číslo mobilu, až pojedeme zpátky, máme se u něj stavit. Přespat můžem u něj, zve nás.
Čtyřicet kilometrů za Mukačevem náhle Miloň bez výstrahy výrazně zpomaluje a zahýbá na parkoviště. Zastavuji za ním - a máme pořádný problém!
Doteď bezstarostná jízda v neuvěřitelně krásném počasí skončila. Počasí je sice krásné pořád, ale na pískově žluté er-dvanáctce se zničehonic přestala točit kardanka!
Příjemný sen o snadném dobytí Stalingradu končí ? dneska stejně, jako když tu tyhle motorky byly poprvé. Lepší je to jen o to, že místní, z bistra u silnice, po nás nestřílejí. Naopak! Jsou milí, vstřícní a ochotní pomoci. Říkají, že stavět stan je zbytečné. Spát můžeme uvnitř kiosku se suvenýry, který zrovna není v provozu. No a motorky si můžeme dát za něj.
Přes silnici zurčí říčka, v kiosku točí vychlazený kvas nebo chutné pivo Oboloň a vaří dlouhý seznam zdejších jídel.
Jestli se nám podaří takhle vážnou závadu opravit a vydat se dál, to zatím opravdu nevíme. Ale i kdybychom tu měli pár let zůstat, zdá se, že na Ukrajině to nevypadá špatně...

Text: Petr Hošťálek

Grossglockner

Strakonické ?Zetky? pokořily Grossglockner

První červnový den byl pro jihočeský ČZ club velice významný. Dlouho připravovaná akce nezůstala jen u hospodského stolu a opravdu se uskutečnila v hojném obsazení šestnácti motocyklů. Start této početné skupiny, převážně z Trhových Svinů, byl doprovázen drobným deštěm. První den cesty šel podle plánu a motocykly po drobných opravách doslova došplhaly přes první větší stoupání k našemu penzionu v Berchtesgadenu, který se nachází přímo pod Hitlerovo chatou, které nikdo neřekne jinak, než Orlí hnízdo. Milé přivítání od majitele penzionu, pana Ptáčka, nás potěšilo. Přinesl nám na přípitek pálenku z alpské byliny z názvem Hořec. Pan Ptáček je moravák jak se patří a tudíž v jeho penzionu nemohl chybět sklípek, který jsme obsadili a pořádně to tam rozjeli za zvuku kytary. Druhý den ráno začínal rozcvičkou v 6:00, na kterou nikdo nepřišel. Mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na krok a nadměrná vlhkost byla snad horší, než kdyby pršelo. V 8:00 nám připravil personál penzionu snídani a na devátou jsme vyráželi na 130 km dlouhé dobrodružství. Mnozí uvažovali, jestli vůbec má smysl jezdit někam na vyhlídku, když je venku taková mlha a vlhko. My na starých ?Zetkách? jsme naopak usoudili, že když už jsme tak blízko cíle, nejde couvnout. Navíc, když nemáme zpátečku :-). Poladěné dvoutakty z předchozího dne chytly druhý dech a vysoká vlhkost jim svědčila. Dovedly nás až k vysokoalpské cestě, kde jsme vystoupali nad mraky a odkryl se nám pohled, který stojí za to. 14% stoupání nám nedovolilo se moc jízdně projevovat. Na druhý rychlostní stupeň to jelo pomalu, ale jistě. Hlavně nenecht spadnout otáčky. Naše ?drobné? úpravy před jízdou, se projevily jako nešťastné. Výměna originálního filtru, za přímý filtr způsobí chudost směsi a hlavně chybí odpor, který umožní rychlejší nástup už tak malého výkonu. Prudké stoupání na Edelweißspitze náhle vystřídalo klesání. Rád se kochám a nevím, co mám dělat dřív, jestli brzdit, nebo koukat. Natal úsek, kdy opadlo klesání a člověk si může trošku víc užít tu alpskou atmosféru. Z domněnky, že jsme v Alpách sami, mě vyvedl svišť pobíhající kolem motorky a stádo ovcí na silnici. Nejvíce nebezpeční jsou ale cyklisté. Jedete si z kopce 70 km/h a předjede vás pán na kole. To dokáže dost nemile překvapit. Každopádně Grossglockner byl na dosah a my společně dosáhli vrcholu jako opravdová parta. Na vyhlídce jsme provedli pár fotografií, nadýchali se čerstvého vzduchu, sklidili pár uznalých pohledů od dalších motorkářů a jelikož zpět na penzion to nebylo až tak blízko, raději jsme se vydali na cestu zpět. Co kdyby nějaký stroj vypověděl službu, tak ať je nějaká časová rezerva. A ejhle! Klesání zpět nebralo konce a mě už brali křeče do ruky. Snažil jsem se tedy střídavě brzdit přední a zadní brzdou a hlavně motorem. Opět ten zatracený filtr. Motor blafal na trojku z kopce, až nastalo zpětné šlehnutí do karburátoru. Co v normálním případě zachytí filtrbox, šlo rovnou do prostoru pod sedačku, kde jsem si ze vzniklého prostoru po odstranění filtru udělal skládek olejů. Požár na sebe nenechal dlouho čekat a z motorky se začly objevovat kolem zadní gumy plameny. Naštěstí si toho rychle všiml Jirka, předjel mě a s Dark Felonem mi uhasili mojí ?Zetku?. Po chvíli se objevil opět dým a museli jsme dohasit ještě baterii. Flašky od olejů byly roztaveny a všechen olej vytekl na silnici. Aspoň si cyklisté užijí trochu srandy. Den po nás se tam totiž jel cyklozávod ?Král Glockneru?. Horší bylo, že se mi přepálily kabely a hrozilo odpálení polovodičového relátka. Naštěstí jsme s sebou vezli téměř vše potřebné, takže kdyby bylo relé spálené, mohl jsem ho nahradit kontaktním a to umí jezdit i bez baterie. Se Standou a Martou jsme se dali do díla a rázem byla natažena nová kabeláž. Takové dobrodružství na nových motocyklech nezažijete.
Do penzionu jsme dorazili akorát při západu slunce. Paprsky dopadaly na Orlí hnízdo a my se těšili na čeké pivko zakoupené v místní samoobsluze. Únava byla značná a tak jsme ten večer moc neponocovali.
Třetí den ráno jsme se rozloučili s panem Ptáčkem a vyrazili k domovu. Bylo nám doporučeno skupinkou českých důchodců zastavit se ještě v solných dolech. Je třeba brát na rady starších a zkušenějších. Opravdu se to vyplatilo, protože to byl hodně silný zážitek. Stačí pár paprsků pana lasera a z obyčejné díry je rázem umělecké dílo. Po opuštění dolů jsme vylezli na denní slunce a šli na parkoviště k motorkám. Ještě že zde byla druhá parta, co do dolů nechtěla. Ta nám totiž přeparkovala motocykly, které jsme velice šikovně zaparkovali přímo na točně místního autobusu. V tom horku se nám moc nechce do motorkářského oblečení, ale nakonec konečně vyrážíme domů. Nevím, co se to stalo, ale motorky začaly ject o třetinu lépe, až by se skoro dalo říct, že rychle. Zřejmě si udělaly kvalitní výbrus při vysokohorském výstupu a teď cítily, že se vrací do rodné země. Cesta probíhala hladce, zastávky jsme měli jen čůrací a jednou jsme i tankovali. Jediná Yamaha Virago, která měla hřebík v plášti, dojela do Linze a tam pro ní muselo doject auto s károu. Nepomohlo ani mlíko, které se nastříkalo do kola. V neděli v Rakousku nikoho neseženete a tudíž nemělo cenu pátrat po nějakém pneuservisu.
Po překročení hranic ČR se nám už v hlavách honilo, jak krásný výlet to byl, jaká dobrá parta jsme byli a že příští rok by to chtělo vzít babičky k moři. Poslední káva na benzině v Kaplici, poslední rozloučení s tydýtama a hurá domů do vlastní postele. Tak zase za rok.


Michal Hojda

Vzhůru na "Klondiky"

1. června 2012 se zapíše významnou měrou do historie ČZ klubu a hlavně do podvědomí nás všech. Uskuteční se první opravdový výlet našeho malého klubu. O co přesně jde, se můžete dočíst i v dnes vycházejícím týdeníku Sedmička. Pokud mám stručně shrnout, o co se jedná, tak partička nadšenců si dá začátkem června dostaveníčko na benzině v Trhových Svinech, aby se vydala na dobrodružnou cestu pod vrcholek nejvyšší hory Rakouska Grooßglockner. Jak napovídá název klubu, pojede se na stařičkých čezetách z let šedesátých minulého století. Samozřejmě nebráníme nikomu, aby se k nám přidal, ať na starém, či novém stroji. Cíl budeme mít společný. Pokořit celkem cca 800 kilometrů, z toho 100 kilometrů při 12% stoupání a klesání. Asi nemá cenu se nikam hnát a je třeba si nechat časovou rezervu na případné opravy, takže se počítá se čtyrmi dny cesty. Před odjezdem si samozřejmě ještě sedneme a domluvíme se, kdo co vezme za ND. Už jsem nad tím trochu přemýšlel a stoprocentně musíme vzít: slivovici (na odmaštění), tmel na motory, převoďák, spojku (hlavně já :-)), svíčky, lanka, duše, žárovky, uhlíky, kladívka, kondíky, ? a zásyp na opruzeniny :-). Věřím, že tento výlet ještě někoho osloví a přidá se k nám. Do té doby by mohla být hotová i vlajka klubu, která bude vstyčena pod vrcholem hory.

Za ČZ klub Michal Hojda

Motocyklové muzeum v solnici zřejmě zůstane

České Budějovice -Motocyklové muzeum, které sídlí na Piaristickém náměstí v městském objektu, se možná nebude muset stěhovat.
Naznačují to předběžné dohody mezi majitelem sbírky Petrem Hošťálkem a primátorem Jurajem Thomou. Petr Hošťálek řekl Deníku, že by nová úprava mohla být i dlouhodobého charakteru.

?S panem primátorem je domluvena předběžná dohoda i nějaké podmínky. Město by si mělo sbírku pronajmout, mělo by ji pojistit a já bych se stal jako správce sbírky zaměstnancem města,? přiblížil zatímní ujednání veteranista Petr Hošťálek.

Motocyklovému muzeu hrozilo, že se bude muset vystěhovat, protože radnice chtěla hledat v rámci výběrového řízení nového nájemce pro objekt malé solnice. To však vyvolalo vlnu kritiky.

Primátor města Juraj Thoma uznal, že radnice udělala před časem při jednání s Hošťálkem chybu. ?Bylo tam fatální pochybení v tom, že se s ním nekomunikovalo. Máme s panem Hošťálkem smlouvy vždy na jeden rok, které můžeme prodloužit pouze třikrát. Teď jsme to tedy museli začít nějak řešit a on se to bohužel dozvěděl až z médií,? řekl Thoma.

Radnice má nyní podle jeho slov zájem, aby Hošťálek v solnici zůstal. Řešením by mohlo být, že si město Hošťálkovu sbírku zapůjčí a veteranista se oficiálně stane zaměstnancem magistrátu. ?Dohodli jsme se, že o tom budeme jednat v prosinci, až se pan Hošťálek vrátí z cest. V tom případě bychom pak nechali zpracovat i znalecký posudek na hodnotu sbírky,? doplnil Thoma.

Když radnice oznámila, že chce hledat nového nájemce pro svůj objekt, přičemž nevyloučila, aby se o prostor znovu ucházelo Motocyklové muzeum, nechyběly kritické reakce. ?Veřejnost prokázala, že ji to zajímá, že by po čtrnácti letech mělo muzeum skončit a že by to cítila jako ztrátu,? zmínil Hošťálek a připojil, že podpora veřejnosti jej velice potěšila. Motocyklový historik ale zdůraznil, že oceňuje dohodu s radnicí.

?Já to nevidím jako boj s radnicí, ale mé přání je, aby ve spolupráci s radnicí fungovalo muzeum lépe,? řekl k dění v minulých týdnech Hošťálek. Ocenil také, že by napříště mohla být dohoda s městem ohledně instalace sbírky dlouhodobějšího charakteru. ?Smlouva by mohla být minimálně na pět, možná až na deset let. Aby to nebylo každoročně v nějaké nejistotě,? řekl Hošťálek s poukazem na dosavadní stav, kdy se pro muzeum nájemní smlouva prodlužovala vždy jen na rok.

Muzeum, které je přístupné od dubna do října veřejnosti, nabízí zajímavé motocyklové unikáty, většinou spojené 
s Českými Budějovicemi. Motocyklový fanda a historik Petr Hošťálek shromáždil například vývojovou řadu mopedů Stadion, které se v Českých Budějovicích kdysi vyráběly. Motocykly si v malé solnici prohlédne ročně v průměru zhruba sedm tisíc lidí.

Autor: Deník / Petr Lundák

Hošťálkovu muzeu dá město výpověď

Radnice chce proto vypsat výběrové řízení na nájemce objektu. To zřejmě skončí stěhováním a v krajním případě možná i rozprodáním sbírky motocyklového historika a nadšence Petra Hošťálka.

Vedení města přitom nevylučuje, aby se Hošťálek sám neucházel o nájemní smlouvu. ?Nic nebrání panu Hošťálkovi, aby se přihlásil do výběrového řízení,? řekla náměstkyně primátora Ivana Popelová.

Veteranista se ale k tomu staví skepticky. ?Kdyby rada města chtěla, aby to trvalo za stávajících podmínek, tak žádné výběrové řízení vypisovat nemusí. Já nemohu nabídnout nic jiného než doteď,? uvedl pro Deník Petr Hošťálek. ?I kdybych chtěl, tak nemám peníze, kterými bych muzeum dotoval. Jsem důchodce a celý život jsem jsem veškeré peníze strkal do sbírky,? zdůraznil Hošťálek a připojil, že on vystavuje sbírku a město platí provoz objektu a nechává si vstupné.

Odborná veřejnost i laici si expozici, kde je 90 historických motorek, vysoce cení. ?Jsou tam opravdové unikáty,? upozorňuje Jiří Hlach, provozovatel muzea užitkových vozidel v Trhových Svinech.

Oficiálně Petr Hošťálek do včerejška nevěděl nic o tom, že by měla skončit nájemní smlouva, kterou má v malé solnici na Piaristickém náměstí. Každý rok tam od dubna do října fungovalo motocyklové muzeum. Od listopadu do března platil nájem 1500 korun za ?garážování? v době, kdy bylo muzeum zavřené. Teď se od novinářů dozvídá, že by mělo muzeum končit. ?Radnice mi doteď nedala nic najevo,? řekl včera Hošťálek.

Radnici se ale zdá, že muzeum ji stojí moc peněz. ?Město platilo veškeré náklady. Myslím si, že je třeba tento stav napravit,? zmínila náměstkyně primátora Ivana Popelová a dodala, že bude vypsáno výběrové řízení, ve kterém se bude hodnotit kvalita nabízených služeb nebo výše nájmu. ?Hlavním kritériem bude kvalita služeb,? řekla náměstkyně s tím, že přednost by měly mít projekty zaměřené na volnočasové aktivity, vzdělání nebo kulturu.

"Výběrové řízení bude vypsáno poměrně volně, objekt míá své limity ohledně toho, co se tam dá provozovat,? dodala Popelová.

Současnou sbírku si podle informací Deníku prohlédne každý rok zhruba sedm tisíc lidí. ?Zajímalo by mě, co s tím objektem město zamýšlí. Podle mě je současné využití i pro město zajímavé,? míní veteránista a provozovatel muzea užitkových vozidel v Trhových Svinech Jiří Hlach.

Jeho kolega Emil Roděj přitakává. ?To prostředí a ta sbírka jsou opravdu unikátní. Jsou tam věci, které mají spojitost s Českými Budějovicemi. Až přijdou lepší časy, mohl by někdo litovat, že už v Budějovicích ta sbírka není,? říká fanoušek starých strojů Emil Roděj z Hluboké u Borovan.

Sbírka obsahuje celé soubory motocyklů shromážděné s ohledem na Budějovice, například mopedy Stadion, které se zde vyráběly. Nebo Hurikany, kterých bylo, v podstatě jako prototypů, vyrobeno ve firmě Motor ? Union jen sedm kusů. Tři jsou v Hošťálkově sbírce, jeden na Táborsku a zbylé tři se nedochovaly. Jejich osud není blíže znám.

V expozici o 90 kusech jsou ale i Harleye, Indiany a další stroje. Hošťálek by byl nejraději, aby současný stav zůstal zachován.

?Bylo by to nejednodušší,? řekl k budoucnosti mimořádné sbírky Petr Hošťálek. ?V mém věku už nechci znovu usilovat o živnostenský list a být provozovatelem muzea? zdůraznil veteránista. Má už ale i nabídky na přestěhování a nevylučuje, že v krajním případě sbírku rozprodá a nechá si jen pár nejmilovanějších kusů.

Zdroj: Českobudějovický deník

Jawáč se blíží!!!

První víkend v srpnu se uskuteční další ročník Jawa-ČZ srazu ve Vrábči. Sám kníže pekel Satan s Jaromírem poručí větru dešti, tak koukejte vzít stany a přiject společně s maštalnicema.

Začíná sezóna na Kamínku!

http://www.facebook.com/#!/photo.php?fbid=208511469181249&set=a.102698879762509.6419.100000671928050&type=1&theater

Vlak osvobození

V rámci oslav konce 2. světové války vypraví České dráhy v neděli 8. května z Českých Budějovic do Netolic dva vlaky. ?Vojenský? parní vlak a motorový ?Vlak Osvobození?. ?Zájemci, kteří chtějí vidět bitvu okupačního vojska s osvobozeneckými jednotkami na demarkační linii v Netolicích, mohou vyrazit na místo motorovým vlakem,? uvedla k akci Radka Pistoriusová, tisková mluvčí Českých drah.

?Vojenský transport vyjede v neděli 8. května z českobudějovického nádraží v 10.20 hodin. Pod číslem WZ666 poveze na demarkační linii do Netolic okupační vojsko. V Netolicích narazí na ozbrojené spojenecké americké a sovětské jednotky,? upřesnil podrobnosti k chystané ukázce Jiří Kafka, ředitel Krajského centra osobní dopravy v Českých Budějovicích.

Na netolickém nádraží se poté odehraje bitva s osvobozením nádraží a města. ?Návštěvníci budou mít možnost vidět opevněný vojenský vlak, mnoho dobové techniky a uniforem. Účast přislíbily špičkové kluby vojenské historie z České republiky i ze zahraničí,? doplnil k plánovanému programu Kafka.
Vojenský parní vlak je určen pouze pro účinkující. Veřejnost si může vlak vyfotografovat na nádraží v Českých Budějovicích i po jeho trase.

Pro diváky bude vypraven už zmíněný zvláštní motorový spěšný vlak, nazvaný ?Vlak Osvobození?, který je přepraví z Českých Budějovic do stanice Netolice. ?Počet míst v tomto vlaku je omezený, zájemci si ještě mohou koupit jízdenky v předprodeji na nádraží v Českých Budějovicích,? upozornil Kafka.

Vojenský transport bude možné fotografovat také v Dívčicích, protože lokomotiva zde bude dobírat vodu. Ve 12:31 se začne přesouvat do Netolic, kam přijede ve 13:22, bitva začne ve 14:25 hodin. ?Po jejím skončení odejde průvod z nádraží na netollické náměstí, kde u pamětní desky setkání americké a sovětské armády starosta města akci slavnostně ukončí,? uvedla Pistoriusová.

1. Máj

ČZ club se zúčastnil oslav prvního máje v Mohuřicích. Slavil veliké úspěchy, když se umístil na krásném pátém místě při hodnocení alegorických vozů.

Boj o České Budějovice 30.4.2011

Popis akce:
akce se bude konat v areálu bývalého tankového cvičiště na sídlišti Máj, jehož plochu si náš klub pro tuto akci pronajal.

V místě pořádání se bude k vidění zázemí dobových táborů a zbraně zúčastněných stran.

Bojové ukázky se zúčastní doboví veteráni a ostatní kluby vojenské historie z celé ČR včetně tanku T34 . Boj bude probíhat mezi zákopovými liniemi německé armády ,které bude vytvořena dobová dioráma včetně palebných postavení ,zákopových ubikací ,skladů zbraní atd. Nově budou zařazeny do programu dvě bojové ukázky s pyrotechnickými efekty:

1) Boj na Francouzské frontě (v 11:00):

střet jednotky Wehrmachtu s vojsky US a Velké
Britanie .

2)bitva Wehrmachtu s Rudou armádou (ve 14:00):

rekostrukce bitvy na konci druhé světové války.

Program doplňují ukázky prezentace policie České republiky a jejich služebních psovodů i dopravní policie.( v minulých ročnících tato účast vzbudila velký ohlas).

Doprovodný program pro děti :
Dále bude po dohodě s vlastníky zpřístupněna dětem k prohlídce technika .
Připravena bude též střelba ze vzduchovek za dozoru instruktora

Na místě konání akce bude zajištěno občerstvení , toalety a stánky.

PF 2011

http://www.facebook.com/photo.php?fbid=1476058874949&set=a.1178267030339.54143.1638031308#!/photo.php?pid=1161112&o=all&op=1&view=all&subj=350021255265&id=1638031308

Omluva

Omlouvám se, že se to tu teď moc nehýbe, ale motorky musely na nějaký čas ustoupit z důvodu renovace bytu. Na jaře ale opět vyjedu. Budu se vás také snažit informovat o cestě, kterou podniká Petr Hošťálek s Miloněm Dvořákem na motocyklech Royal Enfield po Indii.

Nové foto

V sekci "Renovace" jsem vložil pár fotek k BMW R12

Tábor Jemčina

21.7.2010 jsme se s Dominikou vydali na ČZ 175/470 Sport za našimi přáteli, muzikanty, na tábor hudební školy. Tento tábor se nachází v nádherné oblasti řeky Nežárky, do níž se nedaleko vlévá Nová řeka. Naplánoval jsem si trasu tak, abych musel co nejméně po hlavním tahu a abych se projel přírodou. Bylo krásné počasí a po trase bylo opravdu mnoho k vidění. Škoda, že jsem musel navečer zpět, jinak by se klidně trasa dala naplánovat se zastávkami na více dní. Popis trasy: ČB-->Hamr-->Ločenice-->Sviny-->Nové Hrady-->Byňov-->Branná-->Třeboň-->Lomnice nad Lužnicí-->Novosedly-->Jemčina.
Motocykl je konečně vyladěn podle představ a bez problémů za den najel 210 km. Spotřeba 3 litry na 100 km. Dokonce jsem ve dvou lidech v podstatě ani 4. rychlostní stupeň nevyndaval :-D. Kopce nekopce.

Nový člen

Konečně dokončil renovaci a získal veteránskou testaci na svůj pekelný stroj ČZ 150c. Kdo jiný, než létající novinář Petr Lundák :-D. Po včerejším 80 km výletu se ukázalo pár much, ale ty budou dříve či později odstraněny.

Ovál

http://www.vccplzen.eu/oval_propozice_2010.pdf

OSLAVY 1. MÁJE

Do dob, kdy zítra jsme se měli lépe než včera a možná i předevčírem, se vrátila malá víska nedaleko Trhových Svinů, Mohuřice. K vidění bylo mnoho alegorických vozů, lidé se radovali a mávali mávátky. V čele průvodu byl traktor domácí výroby na dřvoplyn s nápisem: ?Vláda z benzinu daně bere, kdo jezdí na dřevoplyn, na ně sere.? I ČZ club zde měl své početné zastoupení a účastnil se průvodu. Při zpáteční cestě bohužel definitivně umřela má spojka a Miloňovo převodovka u hadráka.

Mohuřice 2010

Další sraz klubu se koná v pátek 30.dubna u Marty ve Svinech, kde se bude připravovat na prvomájový průvod do Mohuřic. Přípravy budou, jako každý rok, za rytmu kytar a cinkajících pulitrů. Vloni nám krapet sprchlo, tak snad letos bude lépe. Pokud nemáte na 1.máj žádný plán, jeďte se podívat do Mohuřic.

Sportky v akci

Po útrapách s neustále se odpalujícím relátkem a po obavách z počasí, se na veteránskou akci Rallye Štilec ve všech směrech vyčasilo a my mohli vyrazit na tuto jízdu s plně připravenými "maštalnicemi". Jízdy se účastnily jen 3 motocykly. Na BMW R75 jel Petr Hošťálek, na ČZ 175/470 Martin Viktorin s Marcelou a na ČZ 175/470 já s Domčou. Cestou se k nám ještě přiřadil jeden manželský pár na Jawě 350 "pérák" a na Jawě 250 "Libeňák". Naše jízda začínala na autokempu Štilec, odkud jsme se přemístili na náměstí v Kamenném Újezdě. Zde byl oficielně odstartován závod starostou Františkem Ondřichem. Směr trasy byl přes Český Krumlov, podél Vltavy, až do Rožmberku,kde se uskutečnila prohlídka místního hradu knížete Bukvoje. Tento hrad ale spíše proslavila legenda o bílé paní, která se zde údajně zjevuje na hradbách. Všechny stroje fungovaly a ani sopečný prach nezastavil jejich šoupátka, takže do cíle dorazili všichni. Po prohlídce hradu se šlo do místní rybářské bašty na oběd a dále už měla být akce ukončena. Jenže se všichni svorně dohodli, že budeme pokračovat na Lipno, kde si dáme zmrzlinu. Byl to opravdu krásný výlet! Na fotky z akce se můžete kouknout na facebooku: http://www.facebook.com/photo.php?pid=30499733&id=1472536805#!/photo_search.php?oid=350021255265&view=all

Otvírání šoupátek

17.4.2010 na návsi v Kamenném Újezdě. Více info v sekci "Akce"

Veteránské testace

Se konají 18.4.2010 na kempu Křivonoska

ČZ Club na facebooku

Asi se mi to podařilo:
http://www.facebook.com/home.php?#!/group.php?gid=350021255265&ref=nf

Facebook

Je to mor, ale občas to usnadní i komunikaci. Neumím s tím, tak nevím, jak vytvořit účet přímo pro ČZ Club. Udělal jsem profil se svým jménem a přidám si sem pouze členy klubu a fanoušky, kteří sem mohou vkládat fotky a komentáře. Pokud někdo zvládnete založit stránky přímo s názvem ČZ Club, tak sem s tím. Michal Hojda

Vytvořte si svou vlastní vizitku

Silvestr 2009 s Yamahou

V sekci "Galerie" naleznete nové fotky ze Silvestra s Yamahou. Akce se konala v krásně zrekonstruované sokolovně v Týně nad Vltavou a kdo přišel, ten určitě nelitoval! Více o akcích s Yamahou, respektivně s Yamabandem, naleznete na www.yamahacb.cz.

Koule & koule

26. 12. 2009 Ukončení sezóny - Vánoční vyjížďka.

Toho dne, 26.12.2009, jsem se jako každoročně chystal k účasti na Vánoční vyjížďce ze Šťáhlavic někam ? kam, to se účastník ? nečlen ? pořádajícího spolku Koule & koule dozví až na startu.
Start bude proveden ve 13:00 hod ? nebo tak nějak kolem.
Moje ČZ 125 T, v celkem slušném stavu, netrpělivě čekala v garáži. Celé dopoledne jsem jí projížděl, různě dolaďoval, až jí to přestalo bavit a po zahřátí ? jak jinak ? chcípla a už ani neškytla.
No co jiného čekat od staré cívky?Na výměnu již nebyl čas a tak, jako každoročně, zůstalo u chystání.
Nicméně - nedal jsem si vyjížďku ujít a na start dorazil jako divák. A bylo na co koukat!
Počasí se opravdu vydařilo a já jen tiše záviděl...
Jarní otevírání sezóny si už ujít nenechám !!!

*Jirka Plzeň*

V sekci Galerie najdete pár fotek.
příspěvek vložil Jirka Melichar

P.F. 2010

Přeji Vám krásné Vánoce a mnoho úspěchů v následujícím roce.
http://www.i-veteran.cz/fotogalerie/displayimage-122-11.html

Večírek 2009

Do sekce "Galerie" byly přidány fotografie od Miloně Dvořáka z večírku.

Retro - díl o motocyklech

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411000360023-retro/

Moped Stadion

Další zajímavý díl odvysílala ČT minulý čtvrtek.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409235100061037-zaslapane-projekty/

Kronyho "sportka"

Do klubu přibyl další pěkný stroj. Jeho majitel, Jiří Kroneisl ho ještě ani neviděl na vlastní oči a už ho vlastně vlastní. Je to vytrucovaná dvěstěpadesátka na devatenáctipalcových kolech. Motocykl měl původně motor ze 175/470, ale teď je do rámu vsazen přímo motor z Trialu. Jelikož je Jirka v Německu, pro motocykl jsme se vydali s Martinem Viktorinem bez něho. Jeli jsme pro něj k Benešovu a zpátky jsem na něm jel po ose. Klasickej drnčivej zvuk nenasvědčoval nic vyjímečného, ale ten krouťák je neuvěřitelnej. Na čtyrku vyjede vše! Na lepším motocyklu jsem ještě nejel, a to má motor najeto jen 300 km.

Podzimní Jawa-ČZ sraz v Hlavatcích 2009

Omlouvám se všem, hlavně však Martinu Koblencovi, že jsem nedal dopředu vědět o tomto srazu. Upeklo se to strašně rychle. Spolu s Milanem Mrzenou jsme jeli v sobotu na burzu do Chotusic a při cestě zpět mi volal Miloň Dvořák, že je v Hlavatcích podzimní sraz. Vyrazili jsme tedy s kytarama na zádech do vesnice nedaleko Netolic. Já na ČZ 175/470 a Miloň na BMW R75/5(6). Na tyto srazy může jakýkoliv stroj. Dokonce jeden člen přijel s Kiou Piccanto a nechybělo mnoho, aby se účastnil tradičního gumování pneumatik. Tenhle sraz je vlastně zámínka k tomu, aby se parta chlapů mohla sejít a popít. Byla i projížďka, ale tu jsme bohužel prošvihli. Jinak je v plánu zimní sraz v Krásetíně. O tom ale dám předem vědět. Bohužel se mi nepodařilo udělat žádné fotky, bo jsem zapomněl vzít fotoaparát.

Hurikan šanci nedostal

Na celý díl z cyklu Zašlapané projekty se můžete podívat, zadáte-li odkaz:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409235100061034-zaslapane-projekty/

Odkaz

Toto je odkaz na čtvrteční seriál o motocyklu Hurikan. http://www.ceskatelevize.cz/program/10209988352-29.10.2009-21:55-2.html
Jinak se chystám drobně obměňovat fotky v sekci "Renovace".

Zašlapané projekty

Připomínám, že 29. října bude na ČT 2 odvysílán díl z cyklu Zašlapané projekty, který tentokrát bude o slavné budějovické značce Hurikan. Spolu s Miloněm Dvořákem jsme se podíleli na jeho natáčení a jsem zvědav, jak moc to prostřihali:-). Jinak bych se tam měl objevit na motocyklu ČZ 150c a Miloň na pérákovi. Spolu s námi jezdil ještě Karel Mika, budějovický fotograf a veteránista.

Výročí

Do sekce "Galerie" byly vloženy fotky z 90. výročí ČZ od Jardy Ningera a Míry Švarce

90. výročí ČZ

Jak slíbil, tak také splnil! V pátek, den před akcí, dorazil okolo šesté hodiny odpoledne Boro Melichar na svém "téčku" až ze Slovenska. Obdivuhodný výkon, nejen stroje, ale i jezdce, nemohl zůstat bez povšimnutí a Borovi se dostalo čestného uznání, přímo na nádvoří strakonického hradu, před všemi účastníky. Ze Slovenska do Strakonic najel 401,6 km, aby vzdal čest značce ČZ. Úsměvné je, že ho jeho Číza dovezla až do města, kde byla před 61 lety vyrobena a zde vypověděla službu. Naštěstí, on i já jsme zkušení čezeťáci a v batohu máme vše potřebné k opravě nejčastějších závad. Ale abych se vrátil k dění celé akce! Ráno jsme vyrazili, jako skupinka, od výstaviště v Českých Budějovicích do Strakonic, kde jsme se zapsali a vyfotili na pamětní list. Chtěl bych poděkovat organizátorům za krásnou akci, hodnotné dary a výborný oběd. Myslím, že i člověk věci neznalý, který se přišel podívat na toto setkání, musel uznat, že je velká škoda, kam náš stát (s pomocí italské Cagivy) tuto značku posunul. Bohužel do záhuby, nikoliv mezi elitu, kam patří. Stačilo se kouknout na prototypy, které byly vyvíjeny. Léta osmdesátá byla pro strakonickou továrnu zlomová. Zanedbal se vývoj i zdokonalování motocyklů a na trh už nevypouštěla nejlepší dvoutakty světa, nýbrž lehce upravené motocykly s koncepcí, která byla vymyšlena již v přelomu let padesátých a šedesátých. Zdejší konstruktéry to ale samozřejmě nemohlo uspokojovat a svrběly je ruce. Vyvíjeli tedy soutěžní motocykly a motory, které jsou dnes velmi ceněny ve sbírkách příznivců této značky. Na závěr tedy nezbývá nic jiného, než popřát továrně ČZ, aby přečkala těžké doby a za deset let mohla společně se všemi příznivci oslavit rovnou stovku!

Novinové články

Do sekce "Galerie" byly vloženy novinové články, týkající se mě ve spojení s veteránama.

S kopce do kopce

Jubilejní 15. roční veteránské rallye se konal ve Svatém Janu nad Malší. Počasí bylo vskutku podzimní, ale nepršelo, což je co říct! Z vyprávění pamětníků jsem se doslechl, že snad každý rok spadne pár kapek, ať přesouvají pořadatelé termín jak chtějí. V těchto dnech se koná v Ostravě největší sraz oldtimerů ve Střední Evropě, ale nijak to nepoznamenalo akci "S kopce do kopce". K vidění zde bylo spoustu unikátů. Z aut se mi asi nejvíce líbila Aerovka pětistovka a z motocyklů toho bylo více. Od anglických motocyklů, dále Pragovek BD, až po soutěžní Jawu "Libeňáka". Velký úspěch ten den zaznamenal Martin Viktorin, který byl ve své kategorii třetí a celkově čtvrtý, a to nepodváděl, jako se tomu dělo u některých závodníků v minulých ročnících a možná i letos. Je to sice smutné, že se mezi veteránistama najde někdo takový, ale většinou jsou to lidé, co si koupili stroj již po renovaci a nejsou skalní veteránisté. Ještě jednou, jménem celého klubu, gratuluju Martinovi!!!

Hurikan

Jak už jsem dříve nastínil, motocyklové muzeum v Českých Budějovicích připravuje velké překvapení. Tím překvapením je představení motocyklu Hurikan 250 OHV, který se vyráběl v poválečném Československu a dobýval zde závodní okruhy. Tento motocykl se vyráběl přímo v Českých Budějovicích pod taktovkou konstruktéra pana Vlka. Byl ve své době nadčasový a to se mu také stalo osudným. Komunistická strana rozhodla, že zůstane jen u prototypu a do seriové výroby v nejbližší pětiletce motocykl nepustí. Celkem těchto motocyklů bylo vyrobeno cca 6 kusů. Jeden byl dokonce o objemu 350 ccm. V muzeu pana Hošťálka byly dva kusy, 350 OHV a 250 OHV. Letos byl čerstvě zrekonstruován další Hurikan a čeká na slavnostní představení. Toto představení se bude konat 29. října na obrazovkách ČT v pořadu "Zašlapané projekty." Dnes je poslední den natáčení a pak vše může jít do střižny. Já, Miloň Dvořák a Karel Mika jsme se účastnili tohoto slavnostního okamžiku a objevíme se také na televizních obrazovkách v dobových kostýmech na našich poválečných motocyklech. Koženici, kterou jsem měl na sobě při natáčení, nosil přímo pan Sobolík, který na motocyklu Hurikan jezdil jako tovární jezdec.

90. výročí založení ČZ

Akce se nám blíží a já chci poprosit všechny zájemce, kteří chtějí jet, ať mě kontaktují na mail. Vypadá to, že akce bude obřích rozměrů a navíc mi psal Boro, že přijede na svém téčku až ze Slovenska.

Cesta kolem Světa

Tento název akce by mohl napovídat o návštěvě jednoho prapodivného podniku, ale opak je pravdou. Ani dýmka míru se nekonala. Jediné z čeho se kouřilo, byly výfuky našich "babiček" automobilů a motocyklů. Start byl, jako vloni, od muzea pana Roděje v Jílovicích, jen trasa letos nevedla do Třeboně k rybníku Svět, nýbrž na Terčino údolí. Ačkoliv jsme nejeli k třeboňskému rybníku, vody jsme si užili vskutku dost. Z ČZ clubu se akce účastnil Milan Mrzena na "samodomo" řemenáči a Marta se svým stopaďourem, který se rozhodl, po tom co celý promokl, koupit si nepromokavý skafandr.

Fichtlcup

15. 8. 2009 se uskutečnil v obci Lhota u Borovan již devátý ročník závodu malých československých motocyklů do 50ccm. O nesmrtelnosti motocyklu Jawa "Pionýr" se můžete přesvědčit na stránkách www.100minut.cz

Hody v Morkůvkách 16.-18. 8. 2009

V neděli odpoledne jsem vyrazil s panem doktorem Miloněm Dvořákem na jeho BMW R75/5 do vinařské oblasti nedaleko Hodonína. Hody se konaly v dědině Morkůvky, kde se narodil gen. František Peřina, letec RAF. Byli jsme pohoštěni u rodiny Toma Malinky, který je také fanda do veteránů. Pro chalany z Budějovic to byl zážitek. Nahlédnout pod pokličku této akce včil móžete v sekci galerie

Víkend 7. - 9.8.2009

Hned v pátek po práci jsem osedlal stopaďoura a vyrazil k domovu, kde jsem se sbalil, uvařil lečo a čekal, až přijede Miloň s hadrákem:-). Společně jsme vyrazili směr Nové Hrady a dále do Jakule, kde měl v místním penzionu Kamínek koncert Radim Hladík s dosti pozměněnou sestavou Blue Effectu.Ten večer bylo nádherné počasí umocněné hudbou let dávno minulých. Jen některé pražáky překvapilo, že existuje hmyz s názvem "komár" a že je pěkně nepříjemný. Naštěstí měl s sebou Miloň výborné víno z Moravy a my se tedy mohli řádně namazat. Ráno jsme zbalili spacáky a vyrazili na snídani do Hradů. Zde jsem se od Miloně trhnul a pokračoval směr Lhota, kde máme chalupu a hlavně rodiče, kteří už mě čekali s obědem. Ještě téhož dne jsem si neodpustil navštívit svinenskou sekci ČZ clubu, která ale neosedlávala čízy, nýbrž závodila ve vesnici s názvem Rejta, na svých Pařízcích a 555. V neděli se mi opět přestřihl po 260 km klínek, takže jsem dojezdil. Naštěstí se mi to stalo 4 km před cílem, takže jsem dotlačil a musím to trochu víc poladit. V neděli ve dvě hodiny přijel do ČB Marta s Marcelou a já je provedl muzeem Petra Hošťálka, které připravuje v brzkých dnech oživení jedné velké legendy. Které? O tom vás budu informovat později, ale bude to stát za to!

Už vrčí!

Po všelijakých peripetiích s klínkama, cívkama, světlama a spojkama, jsem včera dal vše dohromady a nakopl svého stopaďoura. Ujel jsem zahřívacích 56km a stavil se za Martou v garáži, kde skládá svého luxusního Pařízka. Mohu všem, kterým číza nechytá, doporučit převinutí cívky! Stojí to sice 1700 Kč, ale těch nervů, co to ušetří:-D

Jawa-ČZ sraz

Tento víkend proběhl již šestý Jawa-ČZ sraz. Z ČZ clubu se ho zúčastnil Miloň Dvořák se svým Velorexem a já se svojí sportkou. Pro skalní fandy byl sraz už od pátka, kdy zahrála místní punková partička, kterou jsem pak vystřídal já s Miloněm za doprovodu našich stařičkých kytar. Ještě ten večer proběhlo gumování pneumatik, které se asi obyvatelům Vrábče nelíbilo, jelikož přijela hlídka policie:-). V sobotu se sjeli další účastníci a hromadně se vyrazilo na asi 80 km dlouhou trasu. Motocyklů bylo opravdu mnoho a bylo tam i pár zajímavých kousků. Organizátoři Satan s Jaromírem měli opět vše skvěle připravené a nechyběli i dovednostní soutěžě. Jeden borec doplivl při jedné z disciplín 8,2 metru. Během týdne dodám do fotogalerie pár foteček pro představu. Už se těším na další ročník!

Setkání klubu

26.7.2009 se uskutečnil první sraz ČZ klubu v historii. Akce neplánovaná a tudíž předem neohlášená, se odehrála při příležitosti oslavy narozenin Marty a Kronyho. Po vystřízlivění jsme vzali naše babičky a vyrazili do nedalekých Jílovic, kde jsme navštívili muzeum veteránů. Fotky dodám zítra, jelikož jsem se dnes vrátil ze srubu Nasgard u Jinřichova Hradce a jsem unavenej:-)

Nový člen

Dnešním dnem se rázem z ČZ klubu stal klub mezinárodní:-). Díky Borovi ze Slovenska! Údaje o něm jsem nechal bez cenzury, jak mi je napsal do mailu

Jawa - ČZ sraz

Všechny nadšence dvoutaktů bych rád pozval na tuto akci! Víc info na odkazu "Akce".

Založení klubu ČZ

Zrodil se mi v hlavě nápad, založit menší spolek fandů strojů značky ČZ. A kdy jindy to uskutečnit, než pří devadesátém výročí od založení ČZ. Zatím nevím, jaké budou ohlasy, tak odkaz ČZ Clubu dávám na mé stránky vlevo nahoru. Zároveň sledujte odkaz Akce, Fotogalerie a Fórum, protože právě tam hodlám vkládat aktuality, co se týče klubu. Budou-li ohlasy kladné, nic nebrání k osamostatnění stránky a můžem se i dohodnout na oficiálním názvu. Zetkám zdar!

Předmluva

Tato stránka je mou prezentací a zároveň návodem pro ty, kteří by se chtěli pustit do renovace motocyklu. Naleznete zde mnohé odkazy, které jsem za cca 4 roky nashromáždil. Na Vaše dotazy rád odpovím, buď na mailu, nebo na fóru.

Nový web

Největší novinkou je spuštění mých webových stránek. Vítám vás na oficiálních stránkách Michala Hojdy